I Tehdy jsem byl mlád a důvěrně jsem znal některé z hlavních postav tohoto podívného příběhu; proto ve mně tehdejší události zanechaly zvlášt´ hluboký a trvalý dojem. Chci se nyní pokusit podat svědectví, přičemž ovšem hodlám použít všeho, co jsem se dozvěděl z různých pramenů, abych alespon částečně osvětlil temnoty, v nichž tone celý případ i jeho zakončení.
Někdy kolem r. 1794 se vrátil do Dublinu mladší bratr jistého baroneta; budu ho nazývat sir John Barton. Sloužil v námořnictvu a za americké války se vyznamenal jako velitel fregaty Jeho Veličenstva. Kapitánu Bartonovi mohlo být něco přes čtyřicet let. Dovedl být vtipný a příjemný společník, ačkoli obvykle býval uzavřený až zasmušilý.
Ve společnosti se choval jako člověk světa znalý a jako gentleman. Nenavykl si nic z oné hlučné drsnosti, které se lidé někdy na moři naučí; byl naopak chování velice mírného, tichého, ba uhlazeného. Postavy byl střední, poněkud silnější; oduševnělou, poněkud zádumčivou tvář měl poznamenanou hlubokými vráskami; jeho dokonalé chování, urozený původ i značné jmění mu otvíraly přístup do nejlepší dublinské společnosti.
I Barton žil velice skromně. Bydlel v tehdy ještě elegantní jižní části města, měl jednoho sluhu a jednoho koně, a ačkoli platil za volnomyšlenkáře, žil spořádaným a mravným životem a neholdoval ani kartám, ani alkoholu, ani jiným neřestem; byl samotář, neměl důverné přátelé, a do veselé společnosti chodil spíš proto, aby se rozptýlil, než aby tam vedl společenskou konverzaci. A tak byl Barton znám jako šetrný, opatrný a málo společenský tvor, který úspěšně hájí své mládenectví proti všem úkladům a útokům a který se pravděpodobně dožije požehnaného věku, zemře bohat a své jmění odkáže dobročinným účelům.
Brzy se však ukázalo, že v tomto bodě nejsou Bartonovy zásady tak pevné. V té době byla uvedena do společnosti jistá mladá dáma, kterou budu nazývat slečna Montagueová.
Slečna Montagueová, neteř staré lady L.. byla hezká, dobře vychovaná a veselá dívka s jistou vrozenou inteligencí a načas se stala středem zájmu všech mladých mužů. Ale tato její obliba ji nezískala nic víc než zcela abstraktní obdiv, nesporně lichotivý pro její ješitnost, ale zcela bez vyhlídek na případný snatek- nebot´se bohužel všeobecně vědělo, že tato mladá dáma, až na své osobní půvaby, nemá žádné pozemské statky. Za onoho stavu věcí je přirozené, že všechny nemálo udivilo, když se o nemajetnou slečnu Montagueovou začal ucházet kapitán Barton.
Jak se dalo očekávat nebyl oslyšen, a vbrzku stará lady L. svěřila postupně svým sto padesáti nejbližším přátelům, že kapitán Barton nabídl přijala s podmínkou, že k tomu dá souhlas její otec, který byl tehdy na zpáteční cestě z Indie do vlasti a měl dorazit do Dublinu do dvou nebo tří neděl.
O jeho souhlasu nikdo nepochyboval-byla to pouhá formalita- takže kapitán Barton a slečna Montagueová byli považováni za snoubence, a lady L., věrná přísným zásadám starosvětského dekóru, bez nichž by se její neteř byla jistě ráda obešla, nedovolila jí stýkat se dál se společností mladých lidí. Kapitám Barton byl stálým hostem v domě lady L. a těšil se všem výsadám, které příslušejí snoubenci.
Takový byl tehdy vztah mezi jednotlivými osobami, když se začal odvíjet záhadný sled událostí, který je předmětem tohoto příběhu. Lady L. bydlela v malém palácku v severní části Dublinu, a kapitán Barton, jak jsem již řekl, bydlel v jižní části města. Vzdálenst mezi oběma místy byla značná, a kapitán Barton míval ve zvyku, kdykoli trávil večer se starou paní a její krásnou neteří, vracet se domů pěšky a bez doprovodu. Při těchto nočních procházkách vedla nejkratší cesta z velké části ulicemi, které byly zatím jen naznačeny a kde stály jen podezdívky domů.
Jednou večer brzy po svém zasnoubení se slečnou Montagueovou zdržel se kapitán Barton u lady L. déle než obvykle. Rozhovor se stočil na různé případy zjevení, kteréžto kapitán Barton popíral s veškerou vervou skalního bezvěrce. V té době byly v módě takzvané ,,francouzské zásady", zejména ta jejich část, která se hlásí k liberálnímu whigismu, a protože stará paní, tak její svěřenka jimi byly rověž poznamenány, nepovažovaly Bartonovy názory za překážku budoucího snatku.
Diskuse se zvrhla na nadpřirozené jevy a zázraky, o nichž se kapitán Barton vyjadřoval stejně ironicky jako o tématu předešlém. Je třeba říci k jeho cti, že to činil naprosto úpřimně a že teorie, které zastával, vyvěraly skutečně z jeho přesvědčení. A nejpodivnější ze všech podivných okolností spojených s příběhem je to, že obětí děsivých vlivů, o nichž bude dále řeč, se stal právě on, člověk, který v životě dospěl k pevnému přesvědčení, že žádné nadpřirozené síly neexistují...
Bylo značně po půlnoci, když se Barton vydal k domovu. Brzy se octl v ulici lemované jen nízkými zárodky budoucích průčelí. Svítil měsíc, ale byl zamlžený, takže v jeho matném světle vypadala ulice ještě zlověstněji. Panovalo tu ono naprosté ticho, které tak podivně působí na nervy, a kapitánovy osamělé kroky v něm zněly nepřirozeně hlasitě a zřetelně.
Prošel tak kus cesty, když náhle uslyšel asi čtyřicet kroků za sebou pravidelný klapot dalších kročejů. Pocit, že člověka někdo sleduje, je vždy nepříjemný, tím spíš pak na tak opuštěném místě. Po chvíli tento pocit u kapitána Bartona tak zesílil, že se náhle prudce otočil, kdo to za ním jde. Ačkoli nyní měsíc svítil dosti jasně, aby bylo možno rozeznat jakýkoliv předmět na úrovni ulice, kapitán Barton neviděl nic. Ty kročeje však nemohly být ozvěnou jeho vlastních kroků, neboť když zkusil silně zadupat, žádnou ozvěnu tím nevyvolal.
Ukázka z knihy Stráž u mrtvého, Neodbytný duch, Joseph Sheridan Le Fanu
Nakladatelství Máj
