V dnešní uspěchané době se všichni někam ženeme, žehráme na svůj osud a kolikrát si nedokážeme ani uvědomit, co v životě nám vlastně všechno uniká. Mnohé by mohla zaujmout aspoň k malému zamyšlení tato pohádka.
Olga Scheinpflugová z knihy Tulákova hůl a jiné pohádky :
HLÍDAČ PAŠOUTKA
Starý Pašoutka se v životě dost nadřel, a přece to nikam nepřivedl. Přišlo stáří, musil opustit těžkou práci, protože se mu už třásly ruce a v těle nebylo dost sil. Chtěl dělat něco lehčího, aby si vydělal na svoje dva hrnky kafe denně, nějaký kus masa na neděli a na tabáček do své začouzené dýmky. Takže bude hlídačem, k ničemu jinému že se už jaksi nehodí. Kývl spokojeně, když hlídat, tak hlídat, vždycky všechno dělal v životě pořádně.
V zimě byl doma, ale hned na jaře si ustlal v boudě, trochu větší než pro velikého psa, a hlídal už od května třešňovku i vedlejší pole máku, pruhy zelených lusek a ještě prošel alejemi, aby si žádný čiperný kluk nebo tulák nezatřásl třešní nebo letní hruškou a později jabloní. Pak přišly pod jeho dozor švestky a ořechy, takže se jeho strážní bouda stěhovala z místa na místo.
Byl venkovcem dobrák a žádného zlodějíčka nikdy nechytil, vždycky jen vyrazil s holí v staré ruce a náramně křičel, aby kluk nebo chudák mohl utéci, než k němu přijde se svým notýskem. "Já, já ti dám, ty uličníku, no počkej, ty si to odskáčeš!" Ale jeho třešně nebyly otrhané a tak si po léta vydělával na své chudé přezimování. Když sklidili úrodu a nebylo třeba jeho bdělých očí a výhrůžného hlasu, zalezl do své světničky a natahoval si v posteli online casino nohy, které se mu v té malé boudě skrčily.
První rok služby měl dlouhou chvíli, tak si našel psa, venkovského oříška, aby si měl s kým povídat. Nikdy neměl tolik času, aby si mohl všímat zvířat, až teď viděl, jaký je takový pes dobrák a přítel. Naučil ho pouštět hrůzu, ale nekousnout. A voříšek by byl za chvíli uhlídal celý revír i bez jeho hole a křiku.
Pašoutka byl zvyklý na jinou práci, myslil si, že se tu ukouše nudou, několikrát za sezónu zahnal pár drzounů a to bylo všechno. Ale jak se díval po okolí, viděl tolik online casino nádhery, že se mu za chvíli zdála jeho bouda nejkrásnějším místem na světě. Zelené pole hrachu se vlnilo jako jezero. A když rozkvetl mák, byla to nejbarevnější zahrada. Bělásci a barevní motýli tančili kolem otevřených květů a ráno v nich seděly veliké třpytné démanty rosy. Na jaře se stromy zaperlily bílými hvězdičkami květu. Včely se sem slétly ze všech stran a bzučelo to zblízka jako mlýn, jako vzdálený vodopád. A Pašoutka postával, poslouchal a usmíval se, když do toho přibyly časy čmeláků. Rozvoněné aleje se táhly jako napjaté bílé a růžové stuhy, a když se jejich květ složil do závoje, tu Pašoutka sledoval zázrak rostoucích plodů. Nad hlavou neviděl tovární komíny ani střechy činžáků jako ve městě, kde dřív pracoval, ale jen a jen modré nebo stříbrné nebe.
Nikdo nechápal, co tam děda v té samotě dělá. Když se ho lidé zeptali, vytáhl dýmku z úst a začal jim blaženě vykládat:" Inu, starý člověk jako já už by té práce mnoho nezastal, však jsem se v životě nadřel dost, tak zůstanu do smrti hlídačem. Za celý život mi ušlo tolik krásy světa, že si ji teď už nedám nikým a ničím vzít. Uhlídám si ji." Usmáli se, protože byli ještě mladí a nemohli mu rozumět.
Hlídal a hlídal všechnu tu bohatou nádheru přírody a života, aby jí užil dost, než mu ji vezme zloděj, který se nedá odehnat ani chytit, totiž smrt.
Zkráceno red.
